women in film

10 žen filmového nebe

Těchto 10 žen filmového nebe je jen můj výběr a určitě není konečný. Jak patrno, je převážně režisérský a zcela jistě jsem tam chybí řada skvělých filmařek – hereček, scénáristek, střihaček, producentek… mě ještě chybí moje milovaná a mnohdy opomíjená Hermína Týrlová, Audrey Hepburn či Marion Cotillard.

Agniezska Holland

Agnieszka Holland, prominentní polská filmová a televizní režisérka a scénáristka, významná představitelka polské „nové vlny”, rozhodně není českému diváku neznámá.

Hollandová je absolventkou pražské FAMU (1971). Začínala jako asistentka režie u Krzysztofa Zanussiho na jeho filmu Iluminace (1973). Má zase sebou i spolupráci s Andrzejem Wajdou. Jejím televizním debutem byl krátkometrážní Večer u Abdona (1975). Na velkém plátně debutovala v r. 1980 Venkovskými herci (1980), z čehož se později stala jedna z vlajkových lodí filmové tvorby „morálního neklidu”. Na Filmovém festivalu v Cannes v roce 1980 získal film Cenu mezinárodní kritiky.

Díky mezinárodně uznávaným kvalitám režisérky jsou snímky Agnieszky Hollandové pravidelně uváděny na světových festivalech, pracuje s předními světovými herci – např. Leonardo DiCaprio v dramatu Úplné zatmění (1995) nebo Albert Finney v dramatu Washingtonovo náměstí (1997). K židovské tématice se vrátila i ve filmu V temnotě (2011), který byl opět nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. V posledních letech se často vrací natáčet do České republiky, k českým a československým tématům a i tyto filmy (Hořící keř, Šarlatán, Jánošík) se často objevují v hledáčku těch nejvyšších možných světových ocenění.

Barbra Streisand

Herečka, režisérka, producentka, spisovatelka a zpěvačka Barbra Streisand se narodila v roce 1942 v New Yorku. Její kariéru nastartoval snímek Funny Girl, kde si zahrála svou první muzikálovou roli a zároveň získala svého prvního ze dvou Oscarů. Toho druhého má za nejlepší píseň ke snímku Zrodila se hvězda (a za mě, je tento remake slavného filmu nejlepší a vlastně i lepší než původní snímek).

Filmy si většinou produkuje, občas i režíruje a převážně v nich hraje. V následujících letech excelovala ve filmech jako Pán přílivu, Yentl či Dvě tváře lásky. A jak jsem zmínila výše, je i zpěvačkou a ne jen tak ledajakou. Za své pěvecké schopnosti získala krom jiných i několik cen Grammy.

Agnės Varda

Agnès Varda je francouzská filmová režisérka, scenáristka, dokumentaristka a herečka. Bývá označována za zakladatelku a hlavní představitelku francouzské Nové vlny a  feministku kvůli svému způsobu filmování s ženskými představitelkami. Ve většině filmů se zabývá sociální tematikou a feminismem.

Byla prvním režisérem, který obsadil Gérarda Depardieu. Při pobytu v USA na konci šedesátých let byla jednou z prvních, kdo upozorňoval na talent Harrisona Forda. Byla blízkou přítelkyní Jima Morrisona a jako jedna z mála se v roce 1971 účastnila jeho pohřbu na hřbitově Pere Lachaise.

Je držitelkou řady ocenění, včetně Oscara za celoživotní dílo, Čestné Zlaté palmy, Stříbrné Berlínského Medvěda či Benátského Lva. V roce 2002 byla vyznamenána cenou Francouzské akademie za celoživotní přínos kinematografii, je držitelkou Řádu čestné legie a je rovněž nositelkou Velkokříže Národního řádu za zásluhy.

Meryl Streep

Meryl Streep je považována za jednu z nejlepších a nejoblíbenějších hereček všech dob. Velmi často se o ní mluví jako o královně Hollywoodu. Na svém kontě má neuvěřitelných 17 nominací na Oscara, z toho 3 získala. Dále také vlastní 8 Zlatých glóbů, 2 ceny Emmy, cenu BAFTA, ale také AFI, Césara či Zlatého medvěda za celoživotní dílo.

Drtivá většina jejích filmů patří do zlatého fondu světové kinematografie. Za všechny zmiňme Lovce jelenů, Kramerová vs. Kramer, Vzpomínky na Afriku, Železnou lady či Sofiinu volbu. Celý svět ji pravděpodobně bude spíše znát jako Donnu Sheridanovou z kultovního muzikálu Mamma Mia! Co film, to cena, či alespoň nominace.

Jane Campion

Jane Campion je původem novozélandská scenáristka, herečka a především známá režisérka. Její film Piano byl zařazen americkou národní společností kritiků mezi 100 nejzásadnějších filmů v dějinách.

Pro své zaměření na ženy v pozicích outsiderek brojících proti stereotypům a stavějícím se proti svým tradičním rolím, je Jane Campion řazena mezi feministické režisérky. Její filmy se vyznačují přímostí a nezdráháním se odhalovat v celé nahotě otázky, které často zůstávají v dílech jiných režisérů opomenuty nebo zcela skryty. Režisérka se zaměřuje na témata sexuality, rodinných vztahů a ženského postavení ve společnosti.

Sofia Coppola

Sofia Coppola je dcerou režiséra a producenta Francise Forda Coppoly, v jehož filmech začínala jako herečka. Její hraný debut Smrt panen (2000) byl uveden v Cannes v sekci Quinzaine des Réalisateurs. Mimořádného ohlasu (mj. Oscar za nejlepší původní scénář) dosáhla druhým celovečerním snímkem, komorní smutnou komedií o setkání dvou osamělých lidí v tokijském hotelu Ztraceno v překladu (2003).

Další film, životopisný portrét Marie Antoinetta (2006), měl premiéru v hlavní soutěži v Cannes. S následující autorskou smutnou komedií Odnikud někam (2010) vyhrála Zlatého lva v Benátkách. Kriminální titul o partě loupeživých středoškoláků Bling Ring: Jako VIPky (2013) byl vybrán jako zahajovací film canneské sekce Un Certain Regard.

Věra Chytilová

Tato femme fatale československého filmu patřila od svých studií na FAMU k pilířům tehdy se rodící nové vlny. Byla ostře kritická vůči každé povrchnosti a zpronevěře úkolu hledat v životě pravdu a mravní hodnoty, sama těmto kategoriím ve svých dílech věnovala klíčovou pozornost.

Její tvorba prošla různými stylovými obdobími, po dokumentaristickém přístupu na počátku (Pytel blech, O něčem jiném) následovalo období stylizace a směřování k abstraktnímu sdělení (Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme). Následně se v jejím díle prosadily prostředky satiry a podobenství (Hra o jablko, Panelstory, Šašek a královna, Hezké chvilky bez záruky).

Ester Krumbachová

Česká režisérka, dramatička, spisovatelka, scénáristka, výtvarnice, scénografka a především návrhářka filmových i divadelních kostýmů. Stála v pozadí celé české filmové nové vlny, které vtiskla neotřelou a originální výtvarnou podobu. Výrazně spolupracovala s Věrou Chytilovou (Sedmikrásky) nebo Janem Němcem (Mučedníci lásky, O slavnosti a hostech) a mnoha dalšími.

Natočila i vlastní autorský film Vražda Ing. Čerta (1970). S ohledem na spolupráci na několika trezorových filmech (Ucho, Valérie a týden divů) jí byl udělen roku 1970 zákaz tvorby a to na dlouhých 20 let. Zpět k filmu se vrátila po roce 1989, kdy natočila např. Gen o sestrách Válových, videoklip pro rockera Ivana Krále a navrhla kostýmy pro film Marian. Její comeback už ovšem nedosáhl takové úrovně jako její předčasně utnutá tvorba v 60. letech.

Liv Ullmann

V žilách jí koluje norská krev, přesto prvních sedm let prožila v Tokiu, Torontu a New Yorku. Až když jí zemřel otec, který pracoval v letectví, tak se rodina vrátila do Norska. Dlouhá léta ji spojoval pracovní i osobní vztah s legendárním režisérem Ingmarem Bergmannem.

Liv Ullmann si vybudovala jednu z nejintenzivnějších a nejnáročnějších kariér herečky a režisérky v evropské kinematografii a divadle. Její spontánnost a jemná obličejová mimika jí umožnily zobrazit člověka v celé jeho komplexnosti. Hrála velmi významnou roli v tvorbě Bergmana, se kterým spolupracovala například na filmech Persona (1966), Hodina vlka (1968), Hanba (1968), Šepoty a výkřiky (1972), Scény z manželského života (1973), Tváří v tvář (1975), Hadí vejce (1977), Podzimní sonáta (1978) a na posledním filmu tohoto švédského režiséra Saraband (2003). Také režírovala dva filmy podle Bergmanových scénářů.

Helena Třeštíková

Helena Třeštíková (1949, Praha) vystudovala režii na FAMU (1974). Postupem času se specializovala na metodu tzv. „sběrného natáčení“ – sledování lidských osudů v delším časovém úseku. Výsledkem byl šestidílný cyklus pro televizi Manželské etudy (1987) a dva celovečerní dokumentární filmy Z lásky (1987) a Hledání cest (1988). V roce 1991 Třeštíková založila spolu s kolegy filmaři a sociology „Nadaci Film a sociologie“. 

V roce 1994 Třeštíková založila spolu se svým manželem publicistou Michaelem Třeštíkem „Nadaci Člověk a čas“, která se specializuje na časosběrné projekty a na filmy, které reflektují čas, jeho plynutí a změny, které přináší. Věnuje se také problematice drogové závislosti (Ženy a drogy, drogy a ženy, V pasti a stále v pasti). Film Marcela získal cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville (2007). Za film René získala v prosinci 2008 cenu Evropské filmové akademie Prix Arte 2008 v kategorii dokument.

Jaký je ten váš top 10? Kterou dámu byste určitě nevynechali?

Přidejte komentář