Další a pravděpodobně i poslední společný film otce a syna Svěrákových právě okupuje česká kina. Film Betlémské světlo vznikl na motivy tří povídek z knihy Zdeňka Svěráka a Jan se je pokusil propojit do jednoho příběhu rámujícím postavou spisovatele Šejnohy.
Anotace
Stárnoucímu spisovateli Karlu Šejnohovi (Zdeněk Svěrák) už psaní nejde jako dřív. Nedokončené povídky se mu hromadí v hlavě, jejich postavy vylézají na denní světlo a dožadují se, aby autor pokračoval v ději. Všichni něco chtějí. Fotograf Matěj (Vojtěch Kotek) chce získat nedobytnou Vendulu z lékárny, pan Bohumil prosí, aby udělal zázrak, automechanik Bakalář by chtěl být léčitelem. Do toho vstupuje z reálného světa Šejnohova manželka, která si myslí, že už by měl psaní nechat a konečně se věnovat jí. Komedie s prvky magického realismu servíruje univerzální otázky lidského života s nadsázkou a humorem. Scénář filmu Jana Svěráka vznikl na motivy oblíbených povídek Zdeňka Svěráka. (Bioscop)
Postavy se průběžně nabourávají do autorova života
Všechny tři povídky (Fotograf, Betlémské světlo, Ruslan a Ludmila) patří k tomu lepšímu z celé trilogie Povídek. Jak je vidět, propojování zdánlivě nespojitelného mají oba pánové v oblibě. Propojení povídek postavou spisovatele či vypravěče jsme mohli vidět už ve Třech bratřích. Jenže zatímco ve Třech bratrech spojoval hrdiny jednotlivých pohádek nejen vypravěč, ale především jejich sourozenecký vztah a společná snaha přivést si domů ženu (a také Uhlířovy a Svěrákovy písničky), hrdiny Betlémského světla nespojuje kromě toho, že si je spisovatel všechny vymyslel, de facto nic.
Zde potkáváme postaršího spisovatele Šejnohu, který se dostává do tvůrčí krize. Při psaní stagnuje a není schopen rozvést postavy a dotáhnout své příběhy do konce. S jednotlivými postavami začíná komunikovat, ty jakoby vstupují do jeho reality a požadují své šťastné konce. Stírají se tu hranice reality a imaginace, postavy povídek si žijí svým životem a starý Šejnoha se je pouze snaží korigovat.
Realita všedního života
Další problém má ve svém soukromém životě, kdy manželka (Daniela Kolářová) cítí ve vztahu prázdnotu, vyčpělost a partnerskou krizi. Zde je patrná podobnost s Vratnými lahvemi, stejný motiv – stejná dvojice. Byť se Šejnoha snaží ženě vyhovět, vychází naprázdno a ke vzájemnému pochopení nedojde. Pokusy o humor (přiskřípnutý prst, návštěva muzea apod.) jsou milé, ale ten starý dobrý svěrákovský humor to není.
Zvláštní výběr
Povídky samé jsou fantastické, osobně je mám velmi ráda a často se k nim vracím. Proto mne jako fanouška překvapil výběr právě těchto tří. Povídka Ruslan a Ludmila je velice intimní, téměř nadpozemské vyprávění o lidovém léčitelství, víře a pochopení. Betlémské světlo je příběhem rodiny toužící po uzdravení jejich syna trpícího Downovým syndromem. Třetí – Fotograf – nesmělém mladíkovi a objektu jeho lásky. Ani jedna z nich není vlastně filmařsky nosná – Betlémské světlo se vyřeší velmi záhy, v Ruslanovi a Ludmile není žádný konflikt či velká zápletka a jediný Fotograf nabízí určitý příběh. Potkávání postav, jejich prolínání a komunikace se Šejnohou jsou tak roztříštěné, působí nejednotně a chaoticky. Byl-li to záměr, tak se smysl poněkud ztratil v překladu. Ta nesourodost a roztěkanost je tu zkrátka velmi patrná a člověk odchází z kina s velmi rozporuplnými pocity.
Vizuální stránka je bombastická
Jak už u Svěráků ovšem bývá zvykem, po technické stránce se tým kolem Jana opravdu vyřádil. Kamera Vladimíra Smutného si nic než obdiv nezaslouží, její podmanivost dodává filmu tu magickou realitu, na které je či má být postaven. Za zmínku rozhodně stojí i střih mladšího z rodu – Františka Svěráka. Je vidět, že rodinný talent se přenáší z generace na generaci a je to opravdu dobře. Tentokrát musím vyzdvihnout i plakát, který vytvořil dánský ilustrátor Mads Berg, jež se inspiroval v art decu. Rovněž se vyvedla fotografie Terezy Ramby (jehož autora jsem nedohledala), ale její krása je vskutku ohromující a určitě jsem fotku nevnímala jako nevkusné a laciné PR, jak se divák mohl dočíst.
Závěrem
Ne, že by chyběli vtipy a humor, ale není to, na co je divák od Svěráka zvyklý. Ten klasický lehký, laskavý a chytrý Svěrákův humor a poetika tu prostě nějak chybí. Film roku rozhodně nečekejme.
Zdroj: Bioscop, vlastní text, foto: Tomáš Teglý, © Biograf Jan Svěrák
